Ayahuasca je předmětem studia chemiků, botaniků, neurovědců a lékařů už sto padesát let. I dnes je třeba cestovat daleko, často se přesouvat náročným terénem a džunglí do míst, kde neplatí zákony člověka ale přírody.
Během uplynulých jedenácti let jsem se několikrát vypravil do amazonské džungle z důvodu výzkumu léčivých rostlin, zejména ayahuascy. Pamatuji si, že do některých míst jsme před deseti lety museli plout den až dva lodí. Při tom jsme museli lodě tlačit přes mělčiny, jít džunglí, zatímco lodníci překonávali s prázdnými loděmi peřeje a obecně jsme zažívali pestrá dobrodružství. Dnes na tato místa vedou asfaltové silnice a z blízkých velkých měst trvá cesta přibližně dvě hodiny. Předmětem článku není ovšem bilancování a hodnocení dnešní situace v Amazonii.
Před více než sto padesáti lety začaly první vědecké expedice, které mimo jiné zkoumaly i ayahuascu a rostliny nutné k její přípravě. Ani si nedokážeme představit, jak musely být tyto cesty a výzkumy náročné, jelikož i s použitím moderní techniky nejsou současné expedice ničím snadným. Když si odmyslím dnešní oblečení, komunikační technologie, moderní fotoaparáty, letadla, auta, lodě poháněné motorem… Nasazení a touha po objevování a zkoumání neznámého musely být obrovské. Tento článek bych rád věnoval všem svým předchůdcům a připomněl asi pro většinu čtenářů neznámé příběhy několika vědců, cestovatelů a zakladatelů moderní etnobotaniky.
Ačkoli bylo užívání ayahuascy popsáno misionáři již dříve, prvního vědeckého zkoumání se dočkala až v polovině 19. století. Poprvé byla ayahuasca vědecky zkoumána slavným britským botanikem Richardem Sprucem (1817–1893). Spruce realizoval několik vědeckých expedic do Jižní Ameriky mezi lety 1849 a 1864. Roku 1851 se mu podařilo získat mnoho rostlinného materiálu, včetně mnoha vzorků lián. Několik z těchto lián bylo později zařazeno do čeledi Malpighiaceae a rodu Banisteriopsis, k tomu ovšem došlo až ve 20. století.
Během dalších expedic roku 1858 se mu podařilo zdokumentovat užívání lián sloužících k výrobě ayahuascy u kmene Guahibo (Kolumbie a Venezuela) a později ve stejném roce u kmene Záparo (Peru). Ačkoli Spruce popsal tyto liány jako první, svoje závěry publikoval až roku 1873. Z tohoto důvodu byly připsány zásluhy za objev lián ekvádorskému geografovi Manuelu Villavicenciovi, který publikoval práci o užití těchto lián v oblasti Rio Napo již roku 1858. Narozdíl od Spruce nepopsal žádné botanické specifikace rostlin, ale rozhodl se pro autoexperiment a výsledný produkt požil. Popis toho, co následovalo, jasně dokazuje, že šlo o ayahuascu.
Dalším etnobotanikem, který přispěl k výzkumu amazonských rostlin byl německý etnolog Theodor Koch-Grunberg (1872–1924). Své první expedice se zúčastnil roku 1896. Jeho nejvýznamnější výpravy proběhly ale až začátkem 20. století, konkrétně v letech 1903–1905. Roku 1906 pak publikoval svoji sbírku fotek mapující život domorodých obyvatel Brazílie. Další významnou cestu podnikl roku 1911. Jeho láska k džungli se mu stala osudnou a během své expedice roku 1924 zemřel na malárii.
Kolem poloviny 19. století proběhly výzkumy zcela jiné rostliny rostoucí v naprosto odlišném prostředí, které ovšem s tématem úzce souvisí. Jedná se o výzkum Peganum harmala, známé rovněž jako harmala stepní nebo častěji routa syrská. Tato rostlina se vyskytuje převážně v severní Africe, na jihu Evropy, dále však roste i v Mongolsku a Číně. Roku 1841 z ní izoloval německý chemik H. Göbel alkaloid harmalin a o šest let později z ní jeho kolega J. Fritsch izoloval další alkaloid harmin. Třetím izolovaným alkaloidem této skupiny se pak stal harmalol roku 1901 izolovaný Fischerem. Stejné alkaloidy obsahují i liány patřící do čeledi Malpighiaceae, převážně z rodu Banisteriopsis. K potvrzení, že routa syrská a rod Banisteriopsis obsahuje stejné alkaloidy beta-karbolinové povahy, došlo ovšem až ve 20. století.
Poznámky Richarda Spruce byly ve své době zapomenuty. Za jejich znovuobjevení a popularizaci můžeme být vděčni britskému přírodovědci Alfredu Russelovi Wallacovi (1823–1913). Wallace je známý především jako jeden z objevitelů teorie evoluce a přírodního výběru. Právě jeho pozorování a objevy přiměly Charlese Darwina publikovat „svoji” teorii. Wallace trávil mnoho času v terénu a jedna z lokalit, které ho zaujaly nejvíce, byla Amazonie, zejména oblast Rio Negro. Málo lidí asi ví, že právě Alfred Wallace pojmenoval rod Banisteriopsis. Pojmenoval ho tak na počest britského duchovního a sběratele rostlin Johna Banistera (1654–1692).
Zmiňované liány byly od svého objevení řazeny do různých čeledí a rodů, přičemž dnes uznávané řazení bylo ustanoveno taxonomistou Mortonem roku 1931. Byla ustanovena čeleď Malpighiaceae (v češtině malpígiovité), která aktuálně zahrnuje šedesát osm rodů a v nich dvanáct set druhů. Jedním z rodů je právě rod Banisteriopsis, do kterého patří nejvýznamnější, ale zdaleka ne jediné liány užívané pro přípravu ayahuascy.
Ve 20. a 30. letech proběhly další významné expedice, zejména ta, kterou roku 1921 uskutečnil Henry Hurd Rusby (1855–1940) a Orland Emile White (1885–1972). Na počest Rusbyho bylo pojmenováno několik druhů rostlin, mezi nimi i Banisteriopsis rusbyana. Po prostudování nashromážděných dat popsal Morton roku 1930 nové druhy lián rodu Banisteriopsis, konkrétně B. inebriens, B. quitensis a B. longiata, které se používají pro přípravu ayahuascy, nicméně obecně řečeno ne tak často jako B. caapi.
Začátkem 20. století začal i chemický výzkum rodu Banisteriopsis. Roku 1905 byl ze vzorku označeného jako yajé (jeden z názvu pro ayahuascu) izolován alkaloid, který byl nazván telepathin. Dvacet let poté Barriga-Villalba a Albarracin obdobně izolovali alkaloid yagein. Roku 1927 pak Perrot a Hamet zjistili, že telepathin a yagein jsou totožné. Lewin roku 1928 izoloval alkaloid banisterin, který se ukázal být shodným s harminem. Postupem času se ukázalo, že beta-karboliny obsažené v routě syrské a liánách z čeledi Malpighiaceae byly objeveny nezávisle na sobě mnoha výzkumníky, a již ve třicátých letech byla ustanovena původní nomenklatura vycházející z objevů harmalových alkaloidů z poloviny 19. století.
Lewin daroval svůj vzorek banisterinu (harminu) farmakologovi Kurtu Beringerovi, který ho v roce 1928 podal pacientům trpícím Parkinsonovou chorobou s velice pozitivním efektem. Bylo to poprvé, kdy byla takto psychoaktivní látka podaná s cílem léčit nějakou chorobu, a byl to první důkaz, že reverzibilní MAO inhibitory mohou být použity v léčbě Parkinsonovy nemoci.
V roce 1939 pak Chen a Chen izolovali ze dřeva, listů a kořene B. caapi harmin, harmalin a tetrahydroharmin (THH) a s konečnou platností prokázali shodu mezi beta-karboliny vyskytujícími se v Peganum harmala a Banisteriopsis sp. Až do šedesátých let byly tyto alkaloidy považovány za jediné nositele psychoaktivního efektu ayahuascy.
Jednou z největších postav výzkumu ayahuascy a etnobotaniky obecně byl Richard Evans Schultes (1915–2001), americký biolog, který je považován za otce moderní etnobotaniky. Zkoumal především psychoaktivní rostliny Mexika a Amazonie. Spolupracoval s předními chemiky a jeho největší dílo je kniha „Rostliny bohů”, kterou publikoval spolu s Albertem Hoffmanem, legendárním chemikem, jenž stál za syntézou a objevy mnoha psychedelických substancí. Schultes se o Amazonii zajímal už od dětství a dle jeho slov ho nejvíce inspirovaly knihy Richarda Spruce. Už během studií se zabýval zdroji psychedelických látek, zejména peyotlem. Do Amazonie se poprvé dostal roku 1942, měl za úkol hledat rostliny, které by se daly využít jako zdroje kaučuku pro rostoucí zbrojní výrobu. Mezi jeho nejvýznamnější objevy patří jed kurare, který našel uplatnění v anesteziologii a nebylo by bez něj možné provádět mnohé operace.
Až koncem 60. let se začaly zkoumat různé přísady, ze kterých se vaří ayahuasca. První ucelený článek zabývající se ingrediencemi do ayahuascy publikoval Homer Pinkley roku 1969. Zabýval se tam rostlinami Banisteriopsis rusbyana (moderněji nazývanou Diplopterys cabrerana) a rodem Psychotria, zejména P. viridis.
Objev DMT v ayahuasce roku 1968 způsobil poprask, protože odstartoval začátek konce teorie, která tvrdila, že za psychoaktivní účinek ayahuascy zodpovídají beta-karboliny. DMT bylo již roku 1955 izolováno z Anadenanthera peregrina. Překvapením tehdy bylo, že DMT se vyskytuje v přírodě. DMT bylo již v té době známo, ale jednalo se o látku, která vzešla z chemické syntézy již roku 1931. Podobný osud mělo i příbuzné DET, které bylo nejdříve syntetizováno a až později objeveno v přírodě.
Až koncem šedesátých let publikovali Schultes a Pinkley teorii, že je účinek ayahuascy způsoben synergickým účinkem beta-karbolinů a psychedelických tryptaminů. Psychedelický efekt a zároveň neaktivita perorálně užitého DMT byla prokázána prostřednictvím autoexperimentu maďarského psychiatra Stephena Szary.
Schultes se svými studenty vydal roku 1968 první přehled přísad do ayahuascy obsahujících psychoaktivní tryptaminy. Roku 1972 pak Rivier a Lindgren popsali další přísady a především jako první publikovali myšlenku, že příprava ayahuascy je velice komplexní proces, který zásadně ovlivňuje výsledek. Koncem sedmdesátých let pak japonští fytochemici objevili v rostlinách rodu Banisteriopsis velké množství do té doby neznámých beta-karbolinů.
Velmi důležitý pokrok ve zkoumání ayahuascy se následně povedl McKennovi. Ten v roce 1984 jako první publikoval teorii, že beta-karboliny v ayahuasce blokují periferní MAO v zažívacím traktu a tím umožňují využití DMT, které by jinak nebylo perorálně aktivní.
Dalším zajímavým výzkumem bylo porovnání ayahuascy připravené mestizy v oblasti Rio Púrus s ayahuascou připravenou u kmene Shuar. Ayahuasca kmene Shuar obsahovala výrazně méně zásadních alkaloidů než ayahuasca připravená mestizy. Rozdíl byl vysvětlen odlišnou přípravou. Příslušníci kmene Shuar totiž ayahuascu nevaří. Máčejí přísady ve studené vodě a ani produkt máčení následně nezahušťují varem, což jsou ve většině komunit běžné techniky. Tímto výzkumem bylo jasně prokázáno, že na způsobu přípravy záleží.
Antropolog Luis Eduardo Luna publikoval v osmdesátých letech tři rozsáhlé články o různých rostlinách užívaných k přípravě ayahauscy. Rovněž jako první publikoval koncept tzv. rostlinných učitelů („plantas que enseñan“). V té době nejúplnější přehled rostlin užívaných k přípravě ayahuascy vydal McKenna, Luna a Towers roku 1995.
Od té doby proběhlo mnoho výzkumů preklinických a dokonce už i klinických. Jejich výčet by byl opravdu rozsáhlý. Pro mě jsou ovšem nejzajímavější příběhy mých předchůdců, kteří se na svá dobrodružství vydávali před neuvěřitelnými sto padesáti lety. V současnosti je v běhu velké množství studií a k naší velké radosti mezi nimi můžeme najít i „českou stopu”. Jako příklad můžeme uvést expedici Neuron 2019, kterou vedl Tomáš Páleníček, nebo expedici Madre de Dios 2019, kterou jsem vedl já. Doufejme, že Amazonie přežije následující dekády, aby měli i naši následovníci co zkoumat.
MUDr. Vojtěch Cink – psychiatr, neurovědec – Česká psychedelická společnost
8. 9. 2019
Převzato z: https://blog.aktualne.cz/blogy/ondrej-kysely.php?itemid=35104